Den druhý

Naše první přespání dopadlo velice pěkně. Kromě jednoho Itala, který se v brzkém ránu vyklonil z okýnka projíždějícího auta a volal na nás něco rozšafného, jsme se vyspali naprosto nerušeně. V 7 hodin jsme vzbudili službu, nachystali jsme snídani, navařili jsme čínu s rýží do termoportu a v 8 hodin jsme probudili zbytek výpravy. Už za 54 minut jsme byli na cestě do Mantovy. Zaparkovali jsme na kraji města a procházkou jsme došli do centra, kde jsme dali rozchod. Bylo to naše první setkání s italským městečkem a bylo moc pěkné. Slunce sice zase pěkně pralo, ale úzké uličky, podloubí a kamenné domy nám poskytly dostatek stínu. Před polednem jsme naskákali do autobusu a odjeli do Boloně. Tam jsme snědli oběd, který byl díky termoportu ještě horký, a po krátkém odpočinku jsme se ponořili do téměř 30 kilometrů podloubí červeného historického města. Kromě nejstarší univerzity v Evropě jsme viděli ještě dvě šikmé věže (takže už nemusíme do Pisy), obří letní kino na náměstí a mnoho dalších zajímavostí a pamětihodností. V Boloni jsme strávili celé odpoledne. Před odjezdem jsme ještě uvařili polévku k večeři. Naše další cesta vedla směrem k Florencii. Na benzínce uprostřed horské dálnice jsme dotankovali naftu a pitnou vodu. Cestou jsme se kochali krásnými výhledy na okolní krajinu a konečně jsme vjeli do Toskánska. Hledání místa na spaní se tentokrát proměnilo v pomalé šplhání autobusu do hor po úzké silničce. Nenašli jsem tam nic. Teprve když jsme se vrátili na hlavní cestu, narazili jsme na kraji městečka Pratolino na velké parkoviště s travnatou plochou, kde jsme už zůstali. Snědli jsme polévku a řidiči se vydali do města hledat vychlazenou lahev piva. Vedro bylo přes den totiž ještě větší, než předešlého dne. Pivo sice nesehnali, zato narazili na malou zmrzlinárnu, ze které se vrátili s blaženými výrazy, a proto tam vyrazil i zbytek cestovatelů. Před spaním jsme hromadně začali číst jednu humornou knížku, což se ukázalo jako poměrně náročná disciplína pro toho, kdo právě čte. Přes jeho vlastní výbuchy smíchu mu totiž nebylo rozumět. Večer nás ještě obhlédla policejní jednotka, ale ani nevystoupila z auta a odjela. V klidu jsme usnuli. Ráno nás čeká Florencie a kromě zážitků z ní vám zkusíme popsat také naše usilovné pátrání po ideální italské zmrzlině.

 

Den třetí

Probudili jsme se na parkovišti po nerušeném spánku a po snídani jsme vyjeli směrem k Florencii. V centru tohoto slavného italského města jsme strávili cele dopoledne. Našli jsme všechny pamětihodnosti, které stojí za to vidět, ale samozřejmě není možné tak velké a krásné město pojmout za půl dne. I tak se nám to moc líbilo. Z města jsme se vydali na jedno parkoviště s vodou, kde jsme snědli už uvařený oběd, umyli nádobí, nachystali polévku na večer a přečkal jsme tam největší vedro. V podvečer jsme zamířili do odvěkého rivala Florencie - Sieny, a to s krátkou zastávkou v Decathlonu. V Sieně jsme se procházeli až do tmy. Kromě jiného jsme si prohlédli slavné náměstí, na kterém dvakrát do roka poměrně brutálně závodí obyvatelé zdejších čtvrtí. Tento závod se mimochodem koná za pár dní. Po večeři jsme se rozhodli, že vyrazíme přímo k termálním pramenům u Petriola. Tam jsme dorazili v noci, děti šly spát a vedoucí se poprvé smočili v horké vodě. Tady nás zítra čeká celý den.

V průběhu pobytu se pomalu učíme jak poznat dobrou italskou zmrzlinu. Od prvního dne v Salo, kde jsme ochutnali vskutku výbornou z malého zapadlého krámku, se snažíme hledat podle různých indicií, která zmrzlina bude lahodná a která je jen chemický blaf pro turisty. Například v Sieně jsme našli malou zmrzlinárnu, kde si dva zákazníci před námi kupovali termovaničku s celým kilem čtyř příchutí. Výhodou je, že zmrzlináři vám dají ochotně ochutnat. Čím ochotnější jsou, tím větší je pravděpodobnost, že zmrzlina bude opravdu dobrá.

Den čtvrtý

Dnes jsme strávili celý den u termálního pramene u městečka Petriolo. Noc byla trochu rušnější, protože k horkým pramenům se chodí lidé koupat prakticky nepřetržitě. Ráno jsme uklidili spacáky a tašky a nastalo hromadné povalování, odpočívání, pospávání a hovění v horké, teplé a studené vodě. Samozřejmě jsem vařili i oběd a večeři, zajímavostí byla mátová limonáda z čerstvé máty, kterou jsme natrhali na místní stráni. Jediná epizoda nás vytrhla z klidného odpočívání - odpolední déšť. Postavili jsme stany, do nich jsme schovali batohy a všechny další věci, a zase jsme spokojeně naskákali do přírodních van s horkou vodou. Spát jsme šli zase bez stanů, protože po dvou hodinách déšť ustal a my jsme nechtěli vypadat moc "kempujíce". I další noc kolem nás chodila spousta lidí, mířících za nočním koupáním v horké vodě.

I když jsme se dnes nehnuli z místa, pokračujeme v líčení hledání dokonalé italské zmrzliny. V městečku Pratolino jsme od dvou slečen ve zmrzlinárně dostali několik praktických rad, podle čeho se máme řídit, abychom nenaletěli na nechutné produkty. Jedno z pravidel znělo: nikdy nekupujte zmrzlinu v centru města. Krámky na náměstí nebo v centru města, které je turisticky exponované, produkují zmrzliny drahé a nedobré. V puse po nich zůstává pachuť a jsou přeslazené tak, že buď necítíte ingredienci, po které má chutnat, nebo chutná po úplně něčem jiném. Navíc jsou plné chemických chuťových náhražek. Od té doby tedy hledáme zmrzlinu takto: krámek je dále od centra, často v nějaké zapadlé uličce, zmrzlinu si tam kupují místní (často i ve velkém množství do termovaniček), zmrzlinárna zpravidla neprodává v podstatě nic jiného nebo jen v omezeném množství, takže je jasné, že je zmrzlina opravdu živí. Porce jsou levné (nejmenší kornout s dvěma kopci (protože kopeček se tomu fakt říkat nedá), stojí od 1,50 do 2 €. Krámek ani personál není příliš načančaný. A hlavně - dávají ochotně ochutnat a sami vám aktivně doporučují další příchutě, na které jsou hrdí. Naše zmrzlinové dobrodružství bude pokračovat zítra, kdy navštívíme městečko Grosseto

 

 

IMG_9659

IMG_9659

IMG_9645

IMG_9645

IMG_9654

IMG_9654

IMG_9623

IMG_9623

Den pátý

Ráno jsme vstali po další rušné noci u termálních pramenů. Jedna paní nás varovala, že nás můžou vyhnat policajti, naštěstí se ale její předpověď nenaplnila. Do rána kolem nás ale opět courali místní. Po snídani jsme sbalili všechny tašky a venku jsem si nechali jen koupací věci a něco na převlečení. Mokré svršky a ručníky jsme dali sušit na rozpalující se slunce. Většina z nás opět naskákala do řeky nebo horkých van s minerální vodou „vonící” sírou. Po včerejším dešti byla voda v řece krásně vychlazená, takže rozdíly mezi studenou a teplou koupelí byly o to znatelnější. V průběhu dopoledne jsme se seznámili s místními obyvateli - dědou, který žádá o podpisy na petici, aby tento „ráj” (jak ho sám nazývá) zůstal zpřístupněný zdarma. Okolní termální resorty, které z pramene čerpají vodu, se totiž snaží přimět místní úřady, aby sem vstup úplně zakázaly. Děda sem chodí každý den, stará se tu o pořádek, vítá všechny příchozí a prohlásil se „starostou” tohoto pramene. Pak jsme poznali hojně tetovaného dřevorubce s dredy, který tady hned po ránu také  likvidoval odpadky a vše sklízel a rovnal, aby místo bylo připravené pro další návštěvníky. Ten o ostatních pramenech mluvil dost nelichotivě a nedal na Petriolo dopustit. Od pramene jsme vyjeli okolo 11 hodiny a zamířili jsme opět do Decathlonu. Tam někteří doplnili zásoby oblečení, někteří si došli na záchod a všichni jsme se také naobědvali. Následovala prohlídka centra městečka Grosseto, kam jsme dorazili po poledni, takže uprostřed siesty. Většina krámků tak byla zavřená. Jelikož bylo velké horko, chladili jsme si nohy v místní fontáně a odjeli jsme o něco dříve než jsme plánovali. Zajeli jsme k Lidlu, kde kuchaři dokoupili potřebné zásoby. Jelikož nás zklamal zdroj vody, na který jsme spoléhali, museli jsme hledat jiný na druhé straně města. Ten ale stál na to! Z automatu zde tekla ledová voda a za poplatek 5 centrů i vychlazená sodovka (1,5 litru). Do sytosti jsme se napili, naplnili všechny lahve, kanystr i barel a vyrazili jsme k moři, kde bude naopak o pitnou vodu nouze. Po příjezdu na pláž jsme našli místo na spaní, služba se pustila do přípravy večeře a ostatní si užívali naše první moře. Jsme zvědavi, co přinese noc, kterou hodláme strávit na pláži.

Co se týče zmrzliny, byl dnešek vyloženě zklamáním. Ověřili jsme rady, které nám udělila děvčata v Pratolinu, a opravdu - vedle náměstí jsme zkusili dvě zmrzlinárny, ochutnali jsme malou lžičkou Fiordilatte (květ mléka - oblíbená příchuť Toma a Dicka) a obě byly opravdu špatné. I po tom jednom soustu oba na zmrzlinu v podstatě přešla chuť. Až při naší cestě z Grosseta jsme z autobusu uviděli krámek, daleko od centra, obklopený místními, co mlsali lahodný krém. To bylo přesně to místo, které jsme hledali. Už jsme ale nestačili zastavit a tak budeme muset nechat hledání dokonalé italské zmrzliny zase na další dny.

 

Den sedmý

Ráno jsme opět spali déle. I když nás dnes čeká cesta k horkým pramenům, nikam moc nespěcháme. Snídaně, úklid, sušení věcí, balení, mytí nádobí, příprava oběda do termoportu - to vše probíhá za vycházejícího slunce, které dnes prvně kryjí menší mraky. To mu ale nijak neubírá na síle. I dnes to vypadá na teploty okolo 34°C. Od moře jsme zamířili do Grosseta k onomu legendárnímu zdroji ledové pitné vody a sodovky. Právě včas. Barel, kanystr i lahve všech účastníků už jsou v podstatě prázdné. Všechna voda padla na vaření jídla i spousty mátového čaje, který už popíjíme i přes den (tedy ne jen k snídani). Po načepování do všeho co má víčko jsme se vydali doplnit plynovou bombu. Tam jsme ale nerazili. Obsluha čerpací stanice nám vytrvale odmítala bombu doplnit. Pán neuměl slovo anglicky ani německy, a tak naše přesvědčování, že nejsem žádní „garážoví šikulové” s doma dělanou redukcí, ale že máme originál německou plynovou bombu, který se montuje do aut s originálním závitem pro čerpací stanice nic nezmohlo. Když už jsme mysleli, že jsme dovařili (pán se nás snažil přesvědčit, že v Itálii nám to nikdo nenaplní), povedlo se nám téměř přitáhnout k autobusu jeho nadřízeného, který už cestou rezolutně odmítal jakékoliv doplňování přenosné plynové bomby. Až kdy na vlastní oči uviděl, co máme za bombu, s mírnou omluvou svolil a dovolil nám jí načerpat. Můžeme tak vařit dál. Po načepování plynu jsme opět navštívili Lidl a dokoupili další jídlo a děti si obstaraly nějaké dobroty. Už bylo okolo poledne, když jsme vyjeli směrem na Saturnii. Vlivem zatáček a sledování filmu v autobuse se ale většině posádky udělalo špatně a tak se po příjezdu k pramenům nejedlo a rovnou jsme se šli koupat. Protože se tu ale nedá parkovat s autobusem, odjel s ním Dick do nedalekého městečka a ve stínu tam odpočíval i s autobusem. Na naše zavolání nám přivezl oběd a znovu musel autobus odvézt. Opravdu se tu nikde nedá parkovat vyšším autem. Koupali jsme se až do 7 do večera a pak jsme odjeli do asi 30 km vzdáleného maličkého městečka na skále Sovana. Na místním parkovišti u záchodů a tekoucí vody jsme připravili večeři, za tmy jsme si prohlédli kamenné ulice a domy městečka a následně jsme se uložili ke spánku. Doufáme, že nás nikdo z parkoviště nevyhodí; ráno musíme vstát a odjet dřív, než taky začne platit parkovací tarif.

Zmrzlina v Sovaně nebyla dobrá. V jednom krámku nám vůbec nechtěli dát ochutnat a v druhém byl sice sympatický a ochotný prodavač, ale měl vše přeslazené. Dal si jenom Tom , který už má zjevně zmrzlinový absťák.

 

Den osmý

Ráno jsme skutečně vstávali brzy. Využili jsme přítomnosti záchodů a tekoucí vody, ale už v 8 ráno jsme vyjížděli na další cestu. Odjeli jsme pod malebné městečko Pitigliano, kterému se říká také „malý Jeruzalém”, protože tu žije početná židovská komunita. Chtěli jsme se uchránit horka, tak jsme zastavili pod skálou, na které městečko leží, u pěkného odpočívadla pod stromy a u řeky. Jsou tu lavice a stoly. Tady jsme strávili většinu dne. Vařili jsme jídlo, odpočívali, hráli jsme hry a také jsme se šli projít. Okolo nás je několik zajímavých cest, kterým se říká "via cave“, na mnoha místech jsou opravdu vytesány ve skalách, které se ční vysoko nad námi. Také jsme se konečně vykoupali v ledové řece. Našli jsme si místo u malého splavu a po skupinách jsme se pořádně umyli. Odpoledne jsme se vydali do města. Je opravdu malebné. Jelikož jsme přijeli v sobotu, tak židovské muzeum a synagoga měly zavřeno, ale jinak byl ve starém městě čilý ruch. Kromě krásné architektury, uzounkých uliček, schodišť a vyhlídky do údolí řeky nás zaujaly krámky s různou veteší, vinylovými deskami, koženým zbožím, ručně vyráběným mýdlem, uzeninami, vínem a spoustou dalšího místního zboží. Procházeli jsme se po centru až do večera. Pak jsme sjeli dolů k odpočívadlu a připravili si spaní. Po druhé koupeli v ledové řece jsme se uložili a pod přicházejícími Perseidy jsme usnuli.

Zmrzlina nás dnes opět zklamala. Vypadá to, že ne všude v Itálii je kvalitní krém - v Pitiglianu byly všechny drahé a přeslazené. Tom nakonec skončil u kávy s tiramisu, Dick u pizzy s Colou.

 

 

Den devátý

Rozhodli jsme se zůstat celý den pod Pitiglianem. Nikam totiž nepospícháme a máme tady všechno, co potřebujeme. Ve městě na parkovišti je voda, dole na odpočívadle je stín, kousek odtud tůně s chladnou vodou na koupání a mytí. A my máme jeden den k dobru. Ráno jsme nachystali snídani, uvařili na večer teplé jídlo do termoportu, umyli nádobí a vydali jsme se po jedné via cave. Zhruba šestikilometrovou procházkou jsme došli z druhé strany opět do města na skále. Někteří sešli dolů ke koupací tůni a někteří zůstali ve městě a nakupovali. Odpoledne jsme věnovali koupání, odpočinku a hraní her. V podvečer jsme na skálu vyjeli autobusem, na parkovišti jsme doplnili vodu a dali rozchod do města. Byla neděle večer a Pitigliano žilo. Nakupovali jsme, jedli pizzu, procházeli se a loučili se s „malým Jeruzalémem”. Dolů jsme sešli pěšky (autobus svezl Dick) a už za tmy jsme si nachystali spaní. Oblohu na Perseidy sice máme zakrytou stromy, ale spíme klidně a nerušeně.

Uvědomili jsme si, že  vám sice vyprávíme o hledání dokonalé zmrzliny, ale vůbec vám neříkáme, jak dobře nám tu kuchaři vaří. Takže vám dnes řekneme, co tady jíme. Měli jsme například výbornou čínu, vepřové s mrkví, těstoviny s nivovou omáčkou, těstoviny s mletým masem a rajčatovou omáčkou, rizoto, tortilly se zeleninovým salátem, bramborové šišky se slaninou a cibulí nebo párky s bramborovou kaší. Týden jsme snídali výborný kvasový chléb z Glóbusu s různými pomazánkami nebo čokoládovým krémem. K tomu různé müsli nebo křupíny s mlékem či jogurtem. Tom také dělá báječný čaj s cukrem a citronem. 

 

 

 

Den desátý

Dnes jsme opustili příjemné odpočívadlo, na kterém jsme strávili dvě noci. Tím nám opět začalo dobrodružství zvané "hledáme místo na spaní." Od Pitigliana se jsme vydali do dalších termálů, tentokrát s názvem San Casciano dei Bagni. Oproti Petriolu je tento pramen zastoupen několika kamennými vanami, které vypadají jako veřejné lázně. Teplá voda přepadává z jedné vany do druhé a v každé další je vlažnější. Zde jsme zakotvili na prakticky celý den. Máme také další nový zážitek - prší. To nám nevadí, protože se hřejeme v horké vodě. Spíše nám dělá starosti spaní. Přes den jsme se podívali i nahoru do města, které je opravdu malinké. Oběd jsme uvařili i snědli na parkovišti u pramenů a odpoledne jsme vyjeli směrem k hoře Amiata. Cestou jsme začali hledat místo na spaní. Celou cestu nás „strašila” předpověď na večer. Nakonec jsme zastavili na roztomilém odpočívadle, kde je i pitná voda. Dva nejzkušenější členové výpravy z řad dětí se vydali hledat v dochozí vzdálenosti místo, kde bychom postavili stany. My jsme zatím sledovali, jak se k nám ze tří stran blíží bouřka. Místo jsme našli a stany jsme postavili právě včas. Bouřka se přihnala od Amiaty a my jsme večeřeli pod roztaženou markýzou. Na noc jsme tedy poprvé zalezli do stanů a bylo to věru dobře. Okolo 4. hodiny ranní se spustila další prudká bouřka.

 

Den šestý

U moře. Tak by mohl znít celý dnešní článek, bez dalších podrobností. Tato dvě slova by vyjadřovala nejpřesněji, co se dnes všechno dělo. Ale protože vás zajímá přeci jen o něco více podrobností, pokusíme se Vám náš den přiblížit. Spali jsme na pláži, ale ne úplně nerušeně. Jednak naším směrem svítily celou noc dva reflektory, a také kolem nás chodily páry více či méně zamilovaných Italů a Italek a měly poměrně rozvernou náladu. To se projevovalo především hlasitým hovorem a hihňáním. Taky nás chtělo uklidit uklízecí auto, ale včas se nám vyhnulo. Ráno jsme spali o něco déle než předešlé dny. Nikam jsme nespěchali. Po snídani jsem si vše uklidili k autobusu, který jsme předtím zaparkovali do stínu jedné borovice. Vedle autobusu jsme měli zázemí pro vaření a posedávání ve stínu. Celý dne se pak střídalo koupání s povalováním, pospáváním, čtením „Aristokratky” a různými hrami. Před večeří jsme se vydali na procházku po pobřeží, kousek do přírodního parku Maremma. Až do západu slunce jsme hráli na pláži další hry (zase jiné, než deskové nebo slovní) a po večeří jsme si opět přichystali spaní na pláži. Stejně jako včera večer se ve vnitrozemí kupí velká oblačnost, ale i dnes je od nás poměrně daleko, takže stany nestavíme. Spíme podobně jako včera - uklízecí vůz, páry Italů a reflektory. V noci fouká příjemný vítr. Zítra nás čekají další horké prameny - Saturnie!

Dnes žádná zmrzlina. To, co vydával automat u pláže, jsme se neodvážili natočit a nikam jinam jsem se nedostali. Zítra pojedeme přes Grosseto, tak uvidíme, jestli se nám poštěstí na nějakou narazit.

 

Den jedenáctý

Ráno jsme vstali do promoklé krajiny. A měli jsme co dělat, jelikož i když bylo nebe nad námi modré a na východě svítilo slunce, od Amiaty k nám mířila další bouřka. Tom sice vstával brzo a stačil udělat i část oběda, snídani a balení stanů jsme ale stihli akorát. Sotva jsme se rozjeli, rozpršelo se a pršelo prakticky celý den. Chtěli jsme se koupat v dalších termálech - Bagni San Filippo - ale když jsme tam přijeli, lilo jako z konve a nikomu se nechtělo vystupovat. Rozhodli jsme se tedy jet dál a cestu jsme s lítostí minuli několik městeček, které jsme si chtěli původně prohlédnout, nemluvě o samotné Amiatě, jejíž vrcholek mizel v černých bouřkových mracích. U jednoho města, zapsaného v seznamu UNESCO jsme zastavili na parkovišti, ale déšť byl natolik vytrvalý, že jsme ani to nenavštívili. Pustili jsme dětem film a pod markýzou jsme uvařili oběd. Pak jsme jeli dál až do města Montepulciano, kde přestalo pršet. Rychle jsme se najedli a dali jsme rozchod. Krásné historické centrum jsme si prohlédli už za slunečního svitu. Následně jsme přejeli ještě do města Arezzo a tam jsme strávili celý večer, včetně večeře. Pak jsme pokračovali v naší hře „hledáme místo na spaní“. Protože to zase vypadalo na déšť, vydali jsme se už na sever s myšlenkou, že mu ujedeme. Minuli jsme Florencii, Boloň a z dálnice jsme sjeli až před Modenou. Tady jsme ve vedlejších uličkách chvíli hledali nějaké skryté parkoviště. A také našli! U Villa Sorra je krásný park s velkým parkovištěm, skrytým mezi stromy a živými ploty. Protože to opět vypadalo na déšť, postavili jsme stany a … spustil se další slejvák. Tom uvařil horký čaj, který nám přišel ve studené noci náramně vhod, a pak jsme zalehli s myšlenkou vstát brzy, než ráno dorazí zaměstnanci Villa Sorra. Od termálů jsme ujeli dohromady téměř 300 kilometrů.

Den dvanáctý

Nikdo nás nevyhodil. Ale i tak jsme raději vstali hodně brzy, nasnídali se, sbalili stany a zmizeli. Odjeli jsme do Modeny a už při vjezdu do města jsme měli pocit, že je něco jinak. Buď jedeme nějak moc brzy nebo…. že by byl svátek? Ano - dorazili jsme 15. srpna, kdy Italové slaví nanebevzetí Panny Marie. OK - takže většina obchodů bude zavřená, ale o to méně lidí bude v centru. A opravdu. Centrum bylo takřka prázdné. Tedy až na ty, kteří směřovali do kostela na sváteční bohoslužby. Až když jsme z města odcházeli - tedy okolo půl desáté - se začaly uličky trochu hemžit lidmi. Sem tam nějaká kavárna otevřená byla, jinak všechno „spalo”. Vydali jsme se směrem na Veronu, ale už po 10 kilometrech jsme sjeli na odpočívadlo, kde jsme rozbalili stany, plachty, plavky, ručníky, spacáky a vše, co potřebovalo usušit. Uklidili jsme autobus a v paprscích rozpalujícího se slunce jsme sušili a sušili. Někdo skočil do sprchy, někdo si dal kávu, někdo jen tak odpočíval. Po té, co jsme vše usušili, jsme si dali oběd a vydali se směrem na Veronu. Na jejím okraji jsme navštívili velké nákupní centrum s Primarkem a dalšími obchody, kde jsme v klimatizovaných prostorách strávili větší část odpoledne. Do centra Verony jsem dorazili později  a zaparkovali jsme na jeho okraji. Někdo si půjčil kolo a stihl za dobu rozchodu prohlédnout centrum prakticky celé. Ti, co šli pěšky, toho prohlédli méně, ale i tak navštívili vše důležité: římské koloseum i Juliin balkon. Tady to na svátek vůbec nevypadalo. Na konci prohlídky jsme si máčeli nohy v parku. Z Verony jsme vyjeli směrem k jezeru Garda, tentokrát z druhé strany. Místo na parkování jsme našli úplně náhodou. Vedle parkoviště, kde bylo břevno, aby tam nemohly velké autobusy, byl vjezd na travnatý pozemek s pobořenou vilou. A protože parkoviště bylo plné, auta parkovala i na této loučce. Přidali jsme se k nim, služba připravila večeři a ostatní se šli koupat do jezera. Večeři jsme snědli už za šera a rozhodli jsme se, že tu zkusíme přespat. Za tmy postupně odjížděla z louky ostatní auta, až na jednoho Golfa, ve kterém přespali dva Němci. Ani je, ani nás nikdo nepřišel vykázat, a tak jsme si krásně odpočinuli.

Den třináctý

Pozemek, kde jsme se vyspali se pro nás stal útočištěm na celý další den. Ráno jsme vše sbalili, posnídali s jeli do Lidlu nakoupit. Lidl byl hodně pidiobchod, ale podařilo se nám sehnat všechno, co jsme potřebovali. Potom jsme se vydali do městečka Bardolino na břehu Gardy. Na přípravu oběda jsme se ale vrátili opět na loučku u pobořeného domu. Nikde jinde se totiž nedalo zaparkovat a už vůbec ne chystat oběd nebo odpočívat. Děti se šly koupat a vedoucí s vařicím týmem připravili tortilly se salátem, které jsme následně servírovali na pláži. Dokud jsme byli zaparkovaní, pustili jsme se do přípravy večeře. Ostatní zůstali u vody. V podvečer, když se zklidnila doprava, jsme vyrazili do Riva Del Garda na horním konci Gardy. Cestou jsme viděli krásné scenérie jezera, hor i městeček, ale také lesní požár vysoko v horách, který hasila letadla. Rivu jsme si prošli večer a poté jsme vyjeli do hor k dalšímu jezeru, které se jmenuje Ledro. Tady na nás čekalo překvapení v podobě dvou našich známých z Čech, kteří jsou také na cestě po Itálii. Na noc jsme se uložili na travnatou pláž u vody. Šli jsme spát hodně pozdě.

Den čtrnáctý

Celý další den jsme strávili na loučce u Lago di Ledro. Snídali jsme, vařili, ale také jsme vyrazili na procházku okolo vody - tedy někteří. Všichni jsme došli do městečka na konec jezera. Někdo se pak vrátil, někdo zůstal a šel na kávu a někdo se jal jezero obcházet. Po obědě se s námi rozloučili naši známí a my jsme zbytek dne strávili na části pláži pro psy. Proč pro psy? Protože tady bylo nejvíce stínu. Místní pláž je moc pěkná. Kromě pitné vody, které zde teče ze dvou dřevěných stojanů neustále a dělá kolem sebe malý bahnitý mokřad, je pozemek moc dobře zorganizovaný. Je tu parkoviště, popelnice na tříděný odpad, dřevěné zábradlí okolo, přístup k jezeru, posekaná tráva, ale také už zmíněné rozdělení na pláž, kde je zákaz vstupu psů (taky zákaz stanování, rozdělávání ohně, zákaz stanování - my stany nepoužili :) - zákaz pouštění reprodukované hudby a zákaz vstupu harantů - tak jsme si vyložili obrázek malého kluka v kšiltovce s mazaným výrazem a prakem. A pak je tu pláž, kde jsou psi naopak vítáni. A bylo jich tu dnes požehnaně. Na té pláži bez psů a zlých děcek je ale málo stromů, tak jsme se všichni uchýlili mezi domácí mazlíčky. K večeru klesl tlak a my jsme viděli i čichali kouř ze stále neuhašeného lesního požáru, který hořel v horách kousek od nás. Večer jsme si na louce házeli talířem, koupali se a celkově se dobře bavili. Je před námi poslední noc. Zítra tu zůstaneme do oběda, pak připravíme večeři a vydáme se na cestu do Česka. Zastavíme se pravděpodobně ještě v Brixenu a přes noc pojedeme přes Německo.

Den patnáctý

Tak je tady! Poslední den našeho výjezdu. Už nikam dál nepojedeme. Ráno jsme se opět probudili na krásné travnaté pláži u Lago di Ledro. Snídaně, vaření oběda, povalování, odpočinek řidičů i všech ostatních, koupání. Balení. Tím vším jsme strávili dopoledne. Po obědě ještě kuchaři přichystali večeři na cestu a pak už jsme vše naskládali do autobusu, doplnili vodu do lahví a vydali se na cestu. Stavili jsme se ještě v Lidlu na poslední nákupy dárečků a pamlsků. Pak jsme projeli údolím hor směrem na Brenner, údolím plným hradů, jabloňových sadů a vinic. Jeden hrad měl na sobě nápis „This is not a castle” (Toto není hrad). Asi jim k této historické budově, která je zřejmě vodárnou, zajížděli často turisté. Vzhledem k počtu hradů, které jsme cestou minuli, je to pochopitelné. Večerní zastávkou je pro nás Brixen, který býval součástí Rakouska-Uherska - tedy i naší země. Dnes je sice v Itálii, ale je to v podstatě rakouské město. Obyvateli, nápisy i architekturou. Po mnoha dnech jsme zde našli opět moc dobrou zmrzlinu! A věřte nebo ne - hned vedle náměstí! Takže i toto pravidlo může mít výjimku. V Brixenu se po 8. hodině večer navečeříme a na noc vyrazíme směrem na Prahu s krátkou zastávkou v Rokycanech, kde vyložíme jednoho z řidičů - bydlí tam Richard. Tímto se tedy s vámi loučíme a těšíme se na ranní shledání s rodiči našich skvělých účastníků výjezdu. Děkujeme za vzkazy, za pozornost při sledování naší cesty a věříme, že se uvidíme na afterparty nebo při některé z našich dalších akcí.

Toskánsko 2018

Od 4. do 19. srpna 2018 vyráží parta 18 lidí do Toskánska. Na tomto blogu můžete průběžně sledovat jak vypadá jejich putování. Vpravo nahoře najdete vzkazník, kam můžete psát své pozdravy cestovatelům.

Den první

Cesta na naši první zastávku byla překvapivě rychlá. Stavěli jsme sice častěji na střídání řidičů, nebo kvůli zakoupení rakouského dálničního mýta pro autobusy, ale i tak jsme dorazili do městečka Salo  u Lago di Garda už okolo deváté ranní. Snídani jsme zvládli cestou a po příjezdu jsme se tedy rovnou pustili do jediných dvou aktivit, které jsme měli  naplánované - odpočinku a koupání. Voda byla krásně vyhřátá a my jsme u ní strávili většinu dne. V podvečer jsme si prohlédli historické centrum města, dali si pravou italskou zmrzlinu a nachystali si večeři. Tu jsme snědli už za šera a většina z nás ještě naskákala do vody a zchladila si první mírné spáleniny od slunce. Celý den bylo totiž veliké horko, asi tak jako v Praze, ze které jsme se včera vypravili na naši cestu. Už za tmy jsme městečko Salo opustili a odjeli asi 60 kilometrů k městu Mantova, které se chystáme navštívit hned ráno, než se do toho slunce zase pořádně pustí. Po delším hledání místa na spaní jsme se uložili na plachty na jedné loučce u silnice a pokoušíme se v horké italské noci usnout.

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now