V posledních týdnech se radí zástupci členských zemí EU o možnostech, jak společně bojovat proti terorismu. Obyvatelé těch vyspělejších zemí se bojí dalších útoků, které mohou přijít kdykoliv a odkudkoliv, a všichni máme strach, že neznámí nepřátelé naruší náš klid, zničí naši životní úroveň a rozbijí to, co v Evropě systematicky mnoho let budujeme. Iluzi spravedlivého a ekonomicky silného "mega státu", kde se všichni mají dobře. Mnozí známe biblický příběh o babylonské věže, jejíž stavbou chtěli lidé vybudovat něco velkolepého, co by jim přineslo pocit významu, o který přišli, protože ztratili osobní vztah s Bohem. Tato potřeba budovat cosi významného a velkého provází lidstvo po celou dobu jeho existence.
V historii pozorujeme mnohé národy, jak zakládají velkolepé říše a stavby. Historie je plná vojevůdců, panovníků i diktátorů, kteří stavěli svá veliká impéria. Problém byl však v tom, že zatímco se na jednu stranu budovaly úžasné stavby, města a říše, na druhé straně stáli lidé, kteří kvůli těmto plánům trpěli a umírali. Stačí si připomenout historii a myšlenky dvacátého století, abychom pochopili, co určuje vývoj politiky národů a lidského dění v století jednadvacátém. Po většinu dvacátého století byla Evropa (potažmo i celý svět) rozdělena na východní a západní část, které mezi sebou soupeřily o prvenství a vliv. Začátkem dvacátého století v Evropě doznívaly boje o kolonie a území mezi národy ze století devatenáctého. Právě skrze tyto kolonie si v předchozích letech zajišťovaly velmoci svůj význam a snaha o jejich udržení rozpoutala první světovou válku. Malé národy však toužily po vlastní autonomii, nechtěly být součástí jiných říší se vzdáleným panovníkem v čele. Takto vzniklá napětí vygradovala v první světové válce. Válkou zanikly některé velké celky a dle přání mnohých vznikly menší státy. Právě těmto malým zemím se mezi válkami dařilo, protože byly schopny reagovat na ekonomickou i politickou situaci v Evropě, využít svůj průmysl nebo jiné přednosti pro blaho svých obyvatel. Přesto v Evropě dál přežívala potřeba kolonizovat, zabírat, zvětšovat se. Německá doktrína se opírala o územní expanzi a touhu spojit roztroušené německé obyvatelstvo do jedné velké říše. Rusko chtělo vymazat z mapy různé etnické skupiny i národy a expandovat, kam to jen bude možné. Kvůli těmto územním touhám a snech o velkých říších se rozpoutala druhá světová válka, která však nepřinesla územní uspokojení žádnému národu a nenaplnila sny o jeho velikosti. Kolonialismus touto válkou definitivně skončil a začalo období studené války a soupeření východu se západem. Německo s Francií začaly budovat Společenství uhlí a oceli (základy Evropské unie) a Sovětský svaz vytvářel vlastní unii s těmi, které nejprve osvobodil a následně obsadil. Ti, kteří byli u moci, se snažili vytvářet územní a ekonomické celky, jež by si svou velikostí zajistily úspěch a stabilitu. Expremiér Churchill v té době sice vyzýval všechny Evropany ke spravedlivému jednání, místo nespravedlivého jako společnou ochranu před dalším zlem, avšak na druhou stranu odmítal federalizaci jako základ evropské bezpečnosti a obranné politiky. V důsledku dvou válek však mnoho lidí věřilo tomu, že velikost je tou pravou cestou k míru a štěstí. Už od stavby babylonské věže je v lidech skrytá touha po něčem velkém. Tak se začaly budovat jednotná zemědělská družstva, státní podniky a nadnárodní spolky, které by zajistily stabilitu a výhodu před "těmi druhými". Jak všichni víme, tyto koncepty nefungovaly, a proto musela být řada těchto babylonských věží po pádu komunismu zbořena. Jelikož v nás ale myšlení velkých celků přežívá dodnes, začali jsme velice brzy místo svazů vytvářet unie. Vznikají nadnárodní korporace, fúzují se různé společnosti, vytváří se Evropská unie. Jak nám však ukazují dějiny, je cesta velkých celků naprosto slepá. Žádná velká říše, stát ani hospodářský gigant není schopen pružně reagovat a uspokojit potřeby svých občanů nebo zaměstnanců či se bránit proti nepříteli. Dříve nebo později se rozpadne, protože náš úspěch nespočívá ve velikosti, ale kvalitě a pružnosti, které se právě kvůli velikosti začnou snadno vytrácet. V příběhu o babylonské věži čteme, že Bůh po jejím pádu vytvořil z lidí menší národy, aby každá skupina žila samostatně a nezávisle na té druhé.
Lidé tak za sebe mohli snadněji nést osobní zodpovědnost a používat vlastní rozum. Věřím, že to nebyl trest, ale ochrana pro lidstvo jako takové. Věřím, že budoucnost Evropy nespočívá v Evropské unii, ale různých menších, samostatných celcích, které spolu budou vzájemně spolupracovat, protože to pro ně bude výhodné. Věřím, že ochrana před terorismem neleží v jednotných směrnicích a ochraně Evropské unie, která tak pouze znepříjemní životy vlastním obyvatelům, ale v nezávislosti jednotlivých skupin Evropy, které si operativně řeší své místní problémy. Centralizace se obrátí proti nám samotným a nespokojenost a extremismus jen posílí. Věřím, že úspěch firem není v jejich zvětšování, ale kvalitě nabízených služeb a výrobků. S rostoucím managementem roste i potřeba dalších výdajů, které se zajišťují zlevňováním výroby na úkor spokojenosti uživatele. Dnešní velké korporace a firmy nejsou o mnoho jiné než JZD v době komunismu, které nějak fungovaly, řada lidí v nich našla uplatnění a pracovali v nich jak odborníci, tak ti, co se vezli a ničemu nerozuměli. Celkově však tento systém velkých družstev zlikvidoval naše zemědělství. Lidé ztratili vztah k půdě a řemeslu jako takovému. Dnešní velké firmy ničí v lidech vztah k řemeslu a osobní zodpovědnost, protože z nich dělají jen součástky svého soukolí. Věřím, že pokud by v naší zemi nepřišlo období JZD, máme dnes řadu drobných zemědělců s letitými zkušenostmi, vztahem k půdě i řemeslu, potraviny nejsou možná levnější, ale určitě kvalitnější. Firmy musí kvůli velikosti rezignovat na kvalitu, jinak nejsou konkurenceschopné. Státy musí kvůli velikosti posilovat svou centralizaci, jinak nedokáží fungovat. Tyto kroky pak mají dopad na běžného člověka. Místo potravin jíme bláto a slámu s výrobní cenou pár haléřů, okusujeme ovoce, které zrálo v kamionech, a potraviny nacpané éčky, aby se hned nezkazily. Kupujeme si věci, které nevydrží déle než dva roky a jsou navíc bez nápadu a designu, protože to by výrobce stálo další peníze. Odvádíme polovinu svého platu do chřtánu obrovské státní správy a necháváme si od Evropské unie diktovat, co máme mít na obalech, co máme jak nazývat, čím máme svítit a po jakých turistických značkách chodit v lese. Obávám se, že v dnešní době budou kvůli tak skloňovanému terorismu omezení ještě přibývat. Existuje jiné řešení, než posilovat státní aparáty, budovat velké firmy a jeden evropský celek? Myslím, že ano. Zbořme tu babylonskou věž v našich myslích a odpoutejme se od kolonialistického myšlení, neuvažujme jako za studené války. Opusťme představu, že se nám bude dařit, když se přidáme k většímu celku, a přijměme osobní zodpovědnost za svůj úspěch. Pouze poctivá práce a kvalita toho, co děláme, nás ochrání.