V době "ekonomické krize" lidé přemýšlejí nad tím, do čeho investovat, protože se bojí o svou budoucnost. Zvlášť když se ví, že na důchody dnešních mladých moc peněz nezbude, ať už je dají do jakéhokoli pilíře. Nejsem zastánce životního stylu "vše pro děti", který často vede k jejich nesmyslné glorifikaci a nakonec ubližuje právě jim, protože z nich vychovává sobecké jedince s představou, že svět se točí kolem nich. Přesto věřím, že investice do dětí patří k těm nejdůležitějším, pokud je ovšem mířena správným směrem. Jako rodiče chceme pro své děti to nejlepší. Je-li to v našich finančních možnostech, kupujeme jim potřebné vybavení, pomáháme jim plánovat budoucnost a platíme i kvalitní školy. Ne vždy však musí být to opravdu hodnotné zároveň to nejdražší nebo zajištěné odborníky. Naše děti nejvíce potřebují své rodiče. To, co skutečně ovlivní jejich budoucnost, je náš rozumně investovaný čas.
Dnešní svět je zaměřený na výkon. Postupně se z něj vytrácejí opravdové hodnoty a jsou nahrazovány tím, co nám bez ohledu na druhé přináší okamžitý úspěch. Více se cení momentální uspokojení a vnější zdání než skutečný, dlouhodobý přínos činů, které konáme. V tomto duchu je také koncipováno naše školství. Již z výplat učitelů je jasné, jakou hodnotu vidí náš národ ve vzdělávání a jak oceňuje ty, kteří ho umožňují. Další věcí je pak samotné nastavení našeho školství, které je neosobní a často potlačuje individualitu dítěte, místo aby ji rozvíjelo. Obstojí pouze jedinci, kteří si zvyknou přijímat názory druhých, místo aby si utvářeli vlastní. Velká část dětí si vzdělávání, které je pro člověka celoživotně tak důležité, znechutí již po pár letech základní školy. A z těch, kteří ve vzdělávání najdou zálibu, se často po absolvování vysoké školy stávají dospělé děti, místo zralých dospělých, protože ve škole hledali únik od jiných povinností a zodpovědností. Mnoho vysokoškoláků také nenachází praktické uplatnění pro své teoretické znalosti a naší společnosti pak nemohou vrátit to, co jim dala. Mnoho lidí se naučí jen používat informace místo toho, aby sami mysleli. Tento systém, přežívající v našich končinách již z dob Rakouska-Uherska, asi nezměníme. Můžeme ale našim dětem pomoci naučit se vzdělávat a nést odpovědnost za svůj život místo toho, abychom jim našli "pouze" dobrou školu, která do nich nalije vědomosti.
Náš vzdělávací systém umožňuje kromě docházky do klasické školy i možnost domácího, individuálního vzdělávání. Ne každému dovoluje jeho osobní situace toto vzdělávání využít. Obtížně budou doma vzdělávat své děti například ženy samoživitelky. Na druhou stranu existuje jen málo rodin, které, i když mohou, využijí tuto úžasnou příležitost, jak ovlivnit životy svých dětí. Já sám mohu jako rodič tří dětí i bez odborných znalostí psychologie denně pozorovat, že každé z nich má jinou povahu, jinak reaguje na své okolí, jinak chápe, jinak se učí. Již z tohoto důvodu musí nastat ve třídách, do kterých přivedeme třicet individuálních osobností a začneme je učit stejným způsobem i rychlostí, mnoho problémů. Někomu bude náš styl vyhovovat a bez problémů ho zvládne, jiný s ním bude mít problémy. Na téma domácího vzdělávání bylo napsáno mnoho zajímavých studií, které vysvětlují, jak funguje psychologie dítěte a v čem spočívá přínos takového typu vzdělávání, proto zde nechci opakovat uváděné argumenty, které jsou snadno dohledatelné. Chtěl bych tímto článkem pouze na základě vlastní zkušenosti se vzděláváním našich tří dětí povzbudit rodiče v tom, že není problém naučit své děti učivu základní školy. Vždyť jsou to právě rodiče, kdo je naučili i jiné zásadní věci jako je mluvit, chodit na záchod, jíst a oblékat se. Investice našeho času do vzdělávání našich dětí se časem projeví pozitivním způsobem na jejich osobnosti. Nezastavme se jen u toho, že své děti naučíme základní sebeobsluze a pak je předáme školám, aby je učila dál. Právě náš čas, který strávíme učením svých dětí, bude důležitý nejen pro rozšíření jejich vědomostí, ale hlavně pro utváření jejich osobnosti. Navíc bude daleko kratší a efektivněji využitý než čas strávený psaním domácích úkolů a řešením různých záležitostí spojených s docházením do klasické školy. Nakonec musím připomenout, že vzdělávání a výchova našich dětí je v první řadě zodpovědností rodičů, ne školy - a to i v případě, kdy je nevzděláváme sami doma.
Škola nám a našim dětem může poskytnout určité informace a možnosti, nikdy však nemůže naše děti vychovávat. Může sloužit jako partner a pomoc rodičům v různých oblastech a situacích, ve kterých nemůžeme děti sami doma vzdělávat, proto zde nechci mluvit proti instituci školy. Rád bych však upozornil, že je v naší zemi příliš přeceňována. Důsledek ja takový, že rodiče se bojí učit své děti sami, což má negativní dopad na naše děti. Z nich pak často ve školách nevyrůstají zralé osobnosti, ale pouze pasivně přijímající studenti, kteří nakonec akceptují cokoliv. Tento stav mladé generace, která žije pasivně bez návyku aktivního utváření vlastního názoru, se nakonec vymstí jejich rodičům. Takové děti pak nebudou schopny se o své rodiče citově i prakticky postarat. A to bude horší překvapení než výše našich důchodů.