top of page

Biblický pohled na Nevýchovu

Při každé výchově se dostáváme do napětí mezi tím, co je skutečně dobré pro naše dítě a co je dobré pro nás. Na jednu stranu se snažíme vychovat správně své děti, protože je máme rádi a chceme pro ně to “nejlepší”, na druhou stranu chceme mít také svůj klid nebo dosáhnout naplnění vlastních ambic, protože máme rádi sebe.

Neexistuje dokonalý model výchovy, jelikož děti i situace jsou různé. Nikdo nám nedá šablonu, jak se zachovat v každé chvíli našeho života. Přesto můžeme pojmenovat jisté základní principy, podle kterých máme k dětem a výchově přistupovat.

Cíl výchovy - není klid, výkonné dítě, šťastná rodina.

Cíl výchovy je - charakter dítěte.

Co Bible říká o výchově:

Přísloví 13/24 “Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdo ho však miluje, usilovně ho kázní.”

Přísloví 3/12 “Koho Hospodin miluje, toho kárá jako otec syna, jehož si oblíbil.”

Přísloví 29/17 “Kárej svého syna a dá ti odpočinek, dá potěšení tvé duši.”

Heb 12:5–11

“Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna. Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť [je] nějaký syn, jehož by otec nevychovával? Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti, a ne synové. Také v našich tělesných otcích jsme měli vychovatele a měli jsme je v úctě. Nebudeme mnohem více poddáni Otci duchů, abychom žili? Vždyť oni vskutku na krátký čas vychovávali, jak jim připadalo správné, on však k užitku, abychom dostali podíl na jeho svatosti. Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni.”

Bible říká, že dobrá výchova je spojena s něčím, co v tu chvíli není příjemné.


Své dítě miluju a chci mu předat určité zásady (aby si je osvojil), které jsou dobré pro život. Tím ovlivňuji jeho charakter a Bible dodáví, že “krušná výchova potom přináší ovoce spravedlnosti”. Charakter neovlivníme pouze slovy, ale důsledky (káráním). Pokud se takto dívám na výchovu, pak musím dát Bibli jistě za pravdu v tom, že žádná výchova není v danou chvíli příjemná. Stejně jako u sportovce, který musí pro dosažení určitého výsledku na olympiádě podstupovat sadu tréninků a omezení, které nejsou v daný moment příjemné. Jeho vize ho však v těchto chvílích povzbuzuje a vítězství, kterého pak dosáhne, je nakonec dobrou odměnou za okamžiky námahy a odříkání.


Dnešními moderními způsoby výchovy se snažíme najít příjemnou výchovnou cestou pro dítě i pro rodiče. Chceme si to, co děláme, užívat a vyhnout se obtížným situacím. Sportovec však také nemůže trénovat jen tak, jak je mu to příjemné, aby ho to nestálo moc sil. Těmito moderními způsoby vychováváme z dětí pouze sobce zaměřené na sebe.

Když je řeč o “krušné” výchově, hned si představíme tyrany, středověké způsoby výchovy dětí.

Nic z toho ale Bible neučí. Naopak říká:

Efezským 6/4 “Vy, otcové, nedrážděte své děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni.”

Kázeň modeluje charakter dítěte, hněvem a tyranstvím ho ničíme. Takovému přístupu se musíme rozhodně vyvarovat.

Kázeň byla často pojímána špatně a svou roli v tom bohužel sehrála i církev. Kvůli tomu se ale jako začaly rozmáhat způsoby výchovy, které měly jediný cíl - ochranu dítěte.

Pokud ale chráníme dítě nejen před tyranstvím, ale také před běžným výpraskem za jasná pochybení. Je to, jako bychom sportovce chránili před přílišným zadýcháním.

Autoritářské styly výchovy by se daly popsat zhruba takto: “Udělej bez diskusi to, co ti říkám, nebo bude zle.”

Liberální styly výchovy se nesou v duchu: “Udělej si, co chceš, sám víš, co je nejlepší.”

Mnohé moderní směry výchovy byly ovlivněny myšlenkami J. J. Rousseaua, jež opouštěly konzervativní hodnoty a výrazně ovlivnily celé generace, která se tak stávaly velmi sobeckými.

J. J. Rousseaua zastával názor, že nejpůvodnějšími a tudíž i nejpřirozenějšími vášněmi člověka jsou sebeláska a soucit. Sebeláska nutí člověka "zajímat se o svůj blahobyt a své zachování", soucit "nám vnuká přirozený odpor, když vidíme hynout nebo trpět kteroukoli citlivou bytost”. Ze syntézy sebelásky a soucitu vznikají v přirozeném stavu pravidla přirozeného práva. Sebeláska ani soucit nemohou být podle Rousseaua sami o sobě špatné, protože člověk se s nimi rodí a jsou mu dány od Boha, neboť "všechno, co pochází z ruky Tvůrce, je dobré". Za morální úpadek člověka tedy mohou vnější příčiny, zejména společenské vztahy.


Sám J. J. Rousseau byl opuštěn rodiči a jeho život byl velmi poznamenán sebeláskou. Využíval hojně pohostinnosti aristokracie a žil v přesvědčení, že by mu měli tito hostitelé ještě děkovat za to, že využil jejich darů a štědrosti.

Psal o ideální výchově, avšak svých pět dětí umístil brzy po narození do hrůzných podmínek tehdejších sirotčinců (v ústavu, do kterého je předal, se dospělosti dožívalo jen asi 5 % chovanců, 2/3 dětí umíraly již v 1. roce věku).

V podobném duchu sebelásky se nese i dnes tak populární Nevýchova.

Zakladatelka tohoto směru pedagožka Kateřina Králová věří, že dítě je v podstatě hotový a dobrý člověk, který jen vrůstá do rodiny a společnosti. Není třeba ho nic učit, učí se samo od svých nejbližších, rodičů a učitelů. Učíme ho tím, jací jsme, co děláme, jaký život žijeme, ne slovy nebo postupy. Stačí mu být partnerem a žít vlastní život podle svého nejlepšího vědomí. Dítě se učí nápodobou, saje do sebe všechny poznatky i vzorce chování. Jakákoliv další snaha je navíc.


Sama Kateřina k tomu říká:

"Víme, že dítě je skvělé a má v sobě všechno už teď. Není potřeba rozvíjet jeho sebevědomí, protože je si úplně vědomo sebe sama, alespoň dokud ho o to klasickými výchovnými postupy nepřipravíme. Já jako rodič potřebuji dělat jen pět věcí: milovat ho, důvěřovat mu, inspirovat ho vlastním životem, nepřekážet mu a užívat si společný čas. Pokud mám teď ve výchově jakékoliv trable, je to výsledkem toho, že k dítěti takto nepřistupuji.”

Jak taková Nevýchova probíhá a na čem stojí?

1) Je to akceptování faktu, že dítě nejlépe ví, co potřebuje, a v tu chvíli si o to řekne. Základem nevýchovy je tak kvalitní komunikace mezi rodiči a dítětem na partnerské úrovni. Podle Kateřiny Králové je dítě schopné pochopit a vymyslet vlastní řešení, pouze mu musíme dostatečně vysvětlit, co se děje a proč.

Kateřina dodává: “Máme na to takovou pomůcku. Řekla bys tohle své kamarádce? Chovala by ses k ní takhle? Pokud ne, tak to tak neříkej ani dítěti. Je jenom menší, ne hloupější.”


Bible nás však učí, že rodice jsou zkušenější a jako takoví předávají tyto zkušenosti svým dětem a učí je určitým hodnotám, které ovlivňují a formují jejich charakter.

Nejsou rovnocennými partnery. Partnerem muže je jeho žena, ne dítě.

Bible nás učí, že se rodíme v hříchu jako sobci zaměření na sebe a potřebujeme výchovu, kterou stavíme tomuto sobectví určitou hráz.


2 ) Cílem Nevýchovy je - zdravě sebevědomý člověk, který ví, co chce, a je zároveň citlivý k druhým.

Cílem biblické výchovy je pokorný člověk - to je ta nejlepší hráz před sobectvím, které rozkládá společnost.


3) Základním stavem Nevýchovy je potřeba toho, aby se rodiče i dítě cítili při výchově dobře.

Pokud však o něco v práci, při tréninku na sportovní výkon, ale i v jiných věcech v životě usilujeme, často se dobře necítíme. Děláme to však motivováni určitým cílem, který nám za to stojí.


4) Dalším pilířem Nevýchovy je neuchylovat se k tomu, co bychom nepoužili ve vztazích s dospělými přáteli. S dětmi se domlouvám, a to i s těmi dvouletými, jako s rovnocennými partnery.

S dětmi ale musíme jednat jinak, mnoho věcí je musíme naučit, v mnoha věcech musí nejen fyzicky, ale i mentálně dorůst.


5) V Nevýchově jsou zakázány fyzické tresty, jelikož nebijeme ani svého partnera a dítě se má od nás učit, jak fungovat v realném světě.

Toto však není příprava na reálný svět, ve kterém na mě dopadají často horší důsledky mého jednání, než je výprask, ve kterém figurují různé autority a ve kterém se také já mám učit být autoritou.


6) Problémy řešíme v Nevýchově jako partneři, dítě tedy vyjadřuje svůj názor. Nejprve poprosím dítě o pomoc a použiju slovo prosím. Pak mu například vysvětlím, že když přebíhá samo ulici, mám o něj strach, aby pochopilo, že to nemůže dělat.

Při tomto způsobu výchovy existuje však velké riziko manipulace a nadměrného zatěžování dětí v oblasti emocí a zodpovědnosti za nás.

Dítě by si mělo postupně osvojovat odpovědnost za sebe sama. Postupně s přibývajícími roky, jako když trénuje sportovec a pomalu zvyšuje svou zátěž.


Koncept Nevýchovy na mě působí jako snaha vyhnout se konfliktům, které jsou přirozenou součástí života a mám obavu, že takto vychovavané děti nedokážou řešit konflikty. Roste tak generace mudrlantů, kteří se nebudou schopni vypořádat s běžnou zátěží života. Sobců, kteří budou žít v představě, že se vše bude točit kolem nich.

Několik faktů o autorce Nevýchovy

Kateřina Králová byla učitelkou v mateřské škole, ve které se sama snažila přijít na to, jak s dětmi komunikovat, jak docílit toho, aby si vzájemně rozuměly, aby se necítily jako rukojmí v rukou dospělých. Postupně vystudovala speciální pedagogiku, působila jako sociální pracovnice. Stejně tak pomáhala zmírnit dopady na děti u rozvádějících se rodičů.


Potom se vdala za muže, který měl v péči děti, a tak i s nimi musela najít ten správný komunikační kanál, a začátky byly rozhodně těžké. Taktéž má děti v pěstounské péči.

Oficlálně Nevýchova odstartovala před 16 lety. Ale zrod začal daleko dříve. Kateřina měla složitý vztah s otcem. V pubertě si s ním nerozuměla, neuměli spolu komunikovat. Sama o sobě říká: “Byla jsem citlivé dítě a došlo to tak daleko, že jsem propadla anorexii a bulimii, která trvala 8 let. Od 10 do 18 let. Vážila jsem 40kg a jedné noci došlo k zlomu. Tu noc jsem byla už po osmém zvracení - tajně - aby o tom nikdo nevěděl. Jenže jsem byla už tak vyčerpaná, že jsem jen ležela na zemi a nemohla se hnout.

Po chvíli jsem cítila, jak začínám necítit ruce, nohy, že z těla úplně odchází energie, že se dostávám do bezvědomí . Věděla jsem, že toto je umírání, to každý pozná. V té naprosté bezmoci něco udělat, jakkoliv se pohnout, přišlo velké zděšení. To mě vyburcovalo, že jsem zoufale v duchu volala do nebe - "Ještě prosím NE, jestli se z toho dostanu, budu pomáhat všem, kteří jsou v zoufalé situaci, kteří potřebují pomoc." Katka přežila, postupně se uzdravila. A toto byl ten bod zlomu, kterým to vše začalo. Katka pochopila, že děti potřebují pozornost, že chtějí být milované, a strádají nezájmem rodičů.


Kateřina Králová i J. J. Rousseau neměli šťastné dětství a jejich problémy je zaměřily na sebe sama. Hledali způsoby, jak bez Boha šťastně přežít v tomto světě a být spokojený se sebou a s tím, co dělám. Oba shodně zastávají názor, že člověk je dobrý a potřebuje rozvíjet své seběvědomí, o které ho chtějí ostatní připravit. Výsledkem pak jsou filosofie zaměřené na štěstí člověka. Filosofie, které dětem odstraňují z života různé překážky, které by jim pomáhaly k růstu do zralosti. Produktem těchto filosofií jsou změkčilé a sobecké osobnosti nezvládající běžnou zátěž života.


Držme se ve výchově raději konzervativních hodnot vycházejících z těch biblických. Ukončím své pojednání několiky myšlenkami z díla J. A. Komenského, které nám ukazují na rozumnou alternativu k dnešním moderním směrům výchovy.


Důležitý je cíl výchovy.


Vychovatel musí mít jasno v tom, proč kázní, za jakým účelem a s jakým cílem. Že se děti chovají všelijak neukázněně a že tedy “proti těm, kdož hřeší, jest třeba kázně užívati”, je pro Komenského bez debat. Káznit se však nemá proto, “že někdo zhřešil”, zdůrazňuje Komenský, “nýbrž proto, aby později už nehřešil.”


Kázeň s takovým účelem je pak užívána “bez vášně, hněvu a nenávisti, s takovou poctivostí a upřímností, aby sám ten, proti komu se jí užije, pozoroval že se nastupuje proti němu v jeho dobro, a že pochází z otcovské lásky, … a proto aby ji přijímal s touž myslí, jako se přijímá jakýkoli hořký lék, jejž podává lékař”. Účel kázně má tedy dle Komenského primárně preventivní charakter, přičemž její účinnost je podmíněna oboustranným pochopením. Jak vychovatel, tak vychovávaný musí správně chápat, proč ke kázni dochází.


Důležité je pochopení, že vědomí konečného cíle káznění tlumí případný vychovatelův temperament. Impulsivnost, hněv či nával vzteku, které obvykle kázeňské situace vyvolávají. Tyto situace může učitel či rodič lépe zvládnout, bude-li mít jasno, kam jeho výchovné počínání směřuje. Zlost, vyvolaná křivda, ponížení nebo zdecimování dítěte je projevem selhání vychovatele, které nevede nikam. Cílem káznění je pomoci dítěti být lepším – být lepším člověkem.


Vědomí takového cíle významně ovlivňuje prostředky jeho dosažení i vychovatele samotného. Konečným účelem Komenského výchovy a tudíž i kázně je formovat v člověku autentickou lidskost: “má-li člověk se státi člověkem, musí býti vzděláván”. Káznění k lidskosti musí tedy vždy být lidské a dobrý vychovatel si toho je vědom.


Lidskost lidí není v pořádku, ale není ani docela ztracena. Člověk je nadán jak pozitivním, tak negativním potenciálem. Může se stát lidským, ale i nelidským. Zda v člověku převládne vznešenost nad nízkostí, lidskost nad nelidskostí, závisí do značné míry na vychovatelově působení. Proto je Komenskému výchova tak vzácná a káznění tak důležité.


Káznění je vyjádřením respektu k lidskosti jedince, je to důstojné poslání. Nekáznit dítě (ale i dospělého), které je líné, neposlušné či zlomyslné, by naopak znamenalo škodit mu, pěstovat v něm nelidskost, nerespektovat jeho důstojnost, ke které je povolán.


bottom of page