Socialistické myšlení

Socialistické myšlení, přerozdělování peněz a odpovědností, komplikování věcí místo jejich zjednodušování ovlivňuje Evropu, naši zem i naše vlastní myšlení. Na různá složitá řešení nakonec vždy doplatíme. Stejně tak na socialistické modely, které se na první pohled zdají velmi výhodné a pohodlné. Líbí se nám myšlenka, že nám někdo něco zadarmo dá, něco získáme, aniž bychom museli adekvátně pracovat, a přitom si neuvědomujeme, že i když něco touto formou získáme, často tímto zároveň ztrácíme část své svobody. Rád bych si jako příklad vzal pobídky filmařům, o kterých se v médiích často hovoří, a chtěl bych ukázat, proč jsou různé pobídky a dotace často řešením zbytečně složitým a bez adekvátního výsledku.

Nejsem proti natáčení zahraničních filmů v naší zemi, ale nevěřím, že nějak zásadně ovlivní naši ekonomiku. Musíme počítat s tím, že ten, kdo přijede k nám z USA natáčet film, zde vymění své dolary za naše koruny, které až následně utratí. To znamená, že na tomto modelu vydělají nejvíce banky a směnárny. Investované dolary se budou utrácet pouze v USA. Filmař použije pouze ty koruny, které vzal z banky nebo směnárny. Žádné nové peníze do české ekonomiky nepřináší. Stát nemá vlastní peníze Vláda nemá vlastní peníze, ze kterých by mohla někomu něco dávat. Hospodaří především s tím, co vybere od daňových poplatníků. Chce-li někomu něco dát, musí o to víc vybrat - od lidí. Pokud budu například já chtít rozprodat sbírku svých pamětních mincí, mohu se s případným kupcem domluvit, že pokud investuje do celé mé sbírky a koupí ji jako komplet, dám mu 10% slevu. Při hodnotě sbírky 100 000 korun tak přijdu o 10 000 korun, ale pořád se mi to vyplatí. Zbylých 90 000 budu totiž rozumně investovat do nákupu svého nového bytu. Navíc nejsem na prodeji existenčně závislý, protože mám ještě další příjmy. Pokud se však vláda rozhodne, že někomu proplatí část jeho výdajů, které v naší zemi utratí, neplatí ji vláda ze svého (nemá žádné vlastní zdroje), ale z našeho - tedy z našich peněz, které budou jinde chybět. Vláda není soukromá osoba a hospodaří hlavně s tím, co vybere od nás. To, co vybere, je i tak málo vzhledem k výdajům ČR (každý rok je rozpočet ve schodku), a pokud z toho ještě něco někomu dá, bude to jinde chybět obyvatelům dané země. Pouze John McTiernan bude nadšen, protože na novém dílu Smrtonosné pasti ušetří. Pokud vláda bude chtít nalákat zahraniční filmaře pobídkami, musí dát z mých peněz tisícovku Stevenu Spielbergovi, aby se ubytoval v nějakém pražském hotelu, režisér bude rád, ale já budu mít o 1 000 korun méně - stát mi je totiž musí nejprve vzít. Možná je nevezme přímo, ale ubere z výdajů třeba ve školství nebo zdravotnictví, kde mi budou chybět, až budu potřebovat. Jinými slovy: stát na filmové pobídky peníze nemá.

Složitá řešení nejsou efektivní Potřeba pobídek a dotací je odvrácená strana vysoké daňové zátěže. Vláda v naší zemi daně postupně zvyšuje. Daňová zátěž vstupenky do kina byla v roce 2008 5%, následně ji vláda zvýšila na 9%, 10%, na 14%... Klasický příklad toho, jak vláda musí někde brát, aby mohla dávat. Nebylo by však jednodušší zachovat původních 5%, a tak podpořit filmový průmysl? Vstupenka by byla levnější, lidé by chodili do kina více a filmy by byly v konečném důsledku lépe placeny.

Ukažme si, jak nelogický je tento způsob financování na jiném příkladě:

Neustálým zvyšováním spotřební daně a přidáváním drahé biosložky do paliv stoupne cena litru benzínu třeba na 50 korun. Lidé přestanou jezdit a nikdo benzín nebude kupovat. Vláda tedy začne dávat pobídky řidičům, aby mohli drahý benzín kupovat a jezdit. Není to zbytečné? Není to komplikované? Nestačilo by méně vydělávat na dani, tím snížit cenu benzínu a podpořit tak jeho nákup? Přerozdělování peněz zvyšuje riziko korupce Přerozdělování peněz je velkou příležitostí pro korupci a nadbytečné výdaje. Pokud vláda vybere na různých daních a poplatcích více peněz, potřebuje náhle více lidí, kteří se jimi zabývají, více komisí a kontrol. Vzniká ale také více možností, kde se peníze mohou "ztratit" - a také se ztrácejí. Takovým ukázkovým příkladem je mistrovství světa v lyžování v Liberci v roce 2009. To mělo přinést tučné zisky a oživit ekonomiku v regionu. Místo toho skončilo v dluzích, padlo šest sankcí městu Liberec za nezákonný postup ve veřejných zakázkách, svých peněz se na organizačním výboru domáhá cca 17 firem, které podaly žalobu. Přerozdělené peníze ztrácí hodnotu Přerozdělené peníze ztrácí na své dlouhé cestě svou původní hodnotu. Přímé a jednoduché cesty jsou často efektivnější, protože jdou v pravý čas na správné místo. Pokud nějaká obec odvede přes státní pokladnu na povinných poplatcích 10 000 korun do Bruselu, bude o tuto sumu chudší a nemůže ji využít na opravu místní kanalizace, která nefunguje, smrdí a komplikuje život místním obyvatelům. Tato obec však ve stejném roce získá v grantu od EU dotaci ve výši 20 000 korun na vybudování cyklostezky, jelikož právě cykloturistiku EU zrovna podporuje. Když pomineme fakt, že z místních má kolo jen učitel a cyklostezku tak budou využívat hlavně chataři a Pražáci, k čemu je této obci upravená cyklostezka, když potřebují odvádět ze svých domů fekálie? Dvacet tisíc, které získali, má pro jejich životy mnohem menší hodnotu a význam než deseti tisíc, které museli odevzdat a které chtěli použít na opravu kanalizace. Přerozdělování peněz posiluje kontrolu Projekt dotací filmového průmyslu s sebou také nese vznik komisí, které budou dohlížet na to, co ve filmu je a co není, jestli je tam dost evropských hodnot, jestli jsou v souladu s tím či oním, jestli v nich není něco politicky nebo genderově nekorektního. Je přirozené, že pokud nám někdo něco dá, má také většinou představu o tom, jak to bude využito. Veškeré dotace do filmu nepotečou jen tak a jednou se obrátí právě proti samotným režisérům a jejich svobodě natáčet si co chci, a jak to cítím. Stejně je to i s dotacemi v jiných oblastech.

Rizikem dotací je ztráta osobní odpovědnosti Natáčení filmu je kromě umění i obchodem, i když to umělci neradi slyší. Každý živnostník musí podnikat ve své živnosti tak, aby se uživil. Musí si dávat pozor na své příjmy a výdaje, i na to, jak kvalitní práci odvádí. Právě u filmu mohou lítat milióny za honoráře, speciální efekty atd. velice snadno. Musíme se oprostit od socialistického, nepružného a nekonkurenceschopného myšlení, které si žádná firma v prostředí volného trhu nemůže dovolit. V dnešní době nemůže nikdo plýtvat svými prostředky a musíme počítat také s realitou, že i přes všechnu úctu k filmu, budou právě v době různých krizí důležitější služby a zboží, za které lidi zaplatí peníze, aby měli co jíst a kde bydlet. Film musí s touto realitou počítat a podle snížené poptávky reagovat. Věřím, že u filmu pracuje mnoho šikovných lidí, kteří se uživí i jinak, aniž

by je museli druzí dotovat. Na základě popsaných bodů nám vyvstává pár základních principů, které souvisí s různými oblastmi našeho života, nejen filmem. Je na rozhodnutí každého z nás, zda budeme očekávat, že nás druzí budou dotovat, nebo si na své plány vyděláme vlastní poctivou prací. Zda budeme druhé "podplácet" a finančně pobízet, aby využili naše služby, nebo vytvoříme lákavé a svobodné prostředí pro jejich investice a život.