Digitální věk

Svět okolo nás je plný strojů a informačních technologií. Ty zasahují do všech oblastí našeho života a často ani nevíme, kdy a za jakých okolností se jim otevřely dveře do našich kanceláří a domácností. Klíčové pro rozvoj IT bylo 20. století. Nejdůležitějším vynálezem 20.století v tomto oboru byl bezesporu tranzistor (1947), který umožnil bouřlivý rozvoj výpočetních strojů. Stal se běžnou součástí přístrojů okolo nás a tak jej najdeme i v počítačové klávesnici, reproduktoru nebo televizoru. Miniaturizace ve výrobě tranzistorů dosáhla takové míry, že na šířku lidského vlasu se vejde více než 4 tisíce tranzistorů. Počítač 1.generace ještě tranzistory neobsahoval, byl sestrojen ve stejném roce, kdy v Bell Laboratories vynalezli tranzistor, a jmenoval se ENIAC (Electronic Numerical Integrator And Computer). Na dnešní poměry to byl cvalík: vážil 30 tun, zabíral plochu 63 m2 a měl příkon 150 kW (ekvivalent spotřeby 1.300 lidí v Praze).

​Vývoj přenosných datových nosičů používaných v první a dalších generacích počítačů přinesl své ovoce již koncem 19.století, kdy byl při sčítání lidu v USA (1890) použit poprvé masově děrný štítek. Měřil asi 19 cm na délku a mohlo být do něj vyraženo až 800 děr. To dnes odpovídá 100 bajtům informace, která dnes stačí k uchování jména, příjmení a adresy jednoho člověka. V meziválečném období se prvně masově použily děrné pásky (1937). Při stejné délce (19 cm) sice nesly méně informací, zhruba 73 bajtů, takže by se na tuto délku dala zaznamenat informace o dvou jménech a příjmeních, ale samotný pásek byl i několik metrů dlouhý a mohl být čten rychlostí až půl metru za sekudu. Po papírových děrných médiích se začaly využívat diskety. Dostupné byly postupně ve třech velikostech: 8“ (1971), 51/4“ (1978) a 31/2“ (1983) s kapacitou začínající na 175 kilobajtů a postupně rostoucí. Na tyto diskety se dalo uložit už několik stovek kilobajtů. To v případě textu znamená, že se vám na jednu disketu vešla 2x Babička od Boženy Němcové, nebo dokonce všech 5 dílů F. L. Věka od Aloise Jiráska (bez komprese).

Diskety začaly od 80.let minulého století nahrazovat optická média – kompaktní disk (1982), DVD (1996) a BD (2003). S vývojem CD se pojí historka o jeho cílové velikosti: byla prý navýšena, aby se na jeden nosič vešla kompletní nahrávka Beethovenovy 9. symfonie od Londýnského filharmonického orchestru. Kapacity optických nosičů o dva a více řádů převyšovaly kapacity disket a tak se pro jejich přiblížení lépe hodí množství uchovaných písní. Na jedno CD lze uložit v MP3 souborech 2x kompletní diskografie skupiny ABBA (2x97 písní, tj. zhruba 6,5 hodiny čistého času poslechu), na DVD s kapacitou 17 GB, tedy vícevrstvé a oboustranné, pak 3x v MP3 kompletní diskografii ABBA, Beatles, Elvise Presleyho, Mariah Carey, Michaela Jacksona a Madonny, tedy 3x1889 písní v celkové délce zhruba 13,5 dne. Na největší blueray disk pak 2x tyto kompletní diskografie v audio kvalitě (WAW). Jelikož se tato datová kapacita (128 GB) dá těžko představit, lze také použít jiné přirovnání: když si od narození do konce života každý den uložíme dva MP3 hudební soubory, tak dožijeme-li se průměrného věku 77 let, tak se nám všechny tyto MP3 soubory vejdou na jeden BD. Optická média jsou postupně vytlačována flash pamětmi, a to jak USB flash diskem (2001), tak o dekádu starším SSD (1991). Současný rekordní SSD dostupný na trhu pojme 15% ze všech 30 miliónů písní dostupných na iTunes, má kapacitu 15,3 TB a stojí zhruba jako Hyundai i20 nebo Škoda Fabia. Největší USB flash disk, který nabízí české eshopy, má kapacitu 1 TB a lze na něj uložit až 42 h videa v HD kvalitě. Přenosné datové úložiště s kapacitou až 80 TB nabízí Amazon, jeho „kufr“ pro ukládání dat se jmenuje Amazon Web Services Snowball (2015) a je po připojení ke zdroji napájení a internetu svébytným úložištěm, který může být začleněn do cloudu. Vědci v Číně a Japonsku zkoumají ukládání informací do DNA bakterie Escherichia coli a tvrdí, že do 1 g bakterií lze uložit až 900 TB dat. Reálné použití této technologie ukládání dat je však ještě hodně vzdálené.

Mezi obry v ukládání dat a rychlosti v nárůstu objemu uložených dat patří Facebook. Když Mark Zuckerberg začínal s Facebookem ve svém kolejním pokoji na Harvardu (2003), mohl mít jeho počítač disk s kapacitou asi 10 GB. V roce 2009 už disponoval Facebook kapacitou 200 TB a o tři roky později, v roce 2012, se psalo o 300 PB. Současný objem dat si troufám extrapolovat na 9 EB, což je zhruba 9 200 PB nebo 9 700 000 000 GB. Ve srovnání datových kapacit obrů (Google, Internet Archive, Microsoft, Facebook, Dropbox, Megaupload) z roku 2012 jednoznačně vede Google se svými 15 EB, následovaný společností Internet Archive (12 EB), která se zabývá archivací webových stránek. Pro představu na úložiště o kapacitě 12 exabajtů se vejde roční záznam všech telefonních hovorů v USA celkem 44x, nebo také jeden 24 hodinový nonostop audio-video stream každého člověka v USA po dobu jednoho roku. Microsoft měl v roce 2012 stejnou dostupnou kapacitu jako Facebook, tj. 300 PB, Dropbox 40 PB a MegaUpload 25 PB. V českém internetu značně vyčnívá sdružení Cesnet s 21 PB úložnou kapacitou. Objem videí v HD kvalitě v iVysílání České televize dosahuje k polovině června 2016 asi 200 TB, objem uložených dat českého Webarchivu pak asi 50 TB.