HISTORIE PARFÉMŮ
Již ve starověku si lidé všimli, že při pálení jistých druhů dřeva se uvolňují příjemné vůně. Proto pojmenování parfému vzniklo z latinského „per fumum“, tedy „skrze kouř“. Zpočátku sloužilo vědomé použití vůní především k obřadním účelům. Mezi první používané složky se tak řadilo intenzivní kadidlo, myrha, jalovec, různé druhy cypřišů a cedr.
Řada starověkých národů získala znalosti potřebné k výrobě parfémů a vůní a mohla s nimi výhodně obchodovat. Mnoho vyspělých kultur totiž považovalo vůně za velice důležité. Staří Číňané, Egypťané, Peršané, Řekové a Římané znali celou řadu metod, jak získávat vůně z nejrůznějších druhů rostlin. Ve starověku byla práce s vonnými látkami velmi ceněným řemeslem, jemuž se často věnovali kněží, lékaři či jiné vzdělané osoby. Archeologové objevili dózy a flakony na posvátné masti a vonné oleje, pocházející až z období Staré říše (tedy 2 695 - 2 160 př. n. l). Ty připravovali kněží macerací květů v olivovém či sezamovém oleji a tekutinu potom ždímali přes plátno nebo namáčeli okvětní plátky do tuku, který absorboval a potom udržel jejich vůni. Příprava vonných olejů a mastí se okolo roku 1 000 př. n. l. považovala za tajné umění a byla vysoce ceněna. Již v té době se používaly květiny, které se v parfumerii zpracovávají dodnes – růže, jasmín, bazalka, máta a různá koření.
Složkou typickou pro Egypt byly lotosové květy, mošus, ambra a cibet. Obliba a používání vůní a nejrůznějších kosmetických přípravků tam dosáhly vrcholu v době vlády Kleopatry. Když se po její smrti stal Egypt římskou provincií, převzali Římané mnohé kulturní návyky této země. Královna Kleopatra používala parfém, který mimo jiné obsahoval balzám, myrhu, skořici, lotos, šafrán a majoránku (podle dochovaných záznamů přesně takhle voněl parfém, jehož kouzlu podlehl i mocný Caesar). Než královna vyplouvala na své lodi z přístavu, poddaní namáčeli lodní plachty do růžové vody a během plavby se pak za lodí nesla úžasná vůně.
Ve starověké Indii rostly jedny z nejaromatičtějších rostlin. Staří indičtí výrobci parfémů nejraději používali santal, růže, jasmín, květy pandánu a akácie. Při archeologických výzkumech byl nalezen jednoduchý terakotový předchůdce destilačního přístroje pro přípravu vonných vod. Jeho vznik se odhaduje na dobu 3 000 let př. n. l.
Ve starověké Číně se běžně vyskytovaly kafrovníky, badyáníky, skořicovníky, některé druhy citrusů, broskve a meruňky. Ze S’-čchuanu a Tibetu byla dovážena další vzácná surovina – mošus, která byla hojně používána k mnoha účelům, např. i k parfémování tuší na psaní a malování. Číňané také originálně využívali vonné květy některých rostlin k parfémování čaje, např. dodnes oblíbeného jasmínu, gardénií nebo chryzantém. Číňané vůbec parfémovali spíše své okolí než vlastní těla. Vonné látky používali i k zápalným obětem. Jejich příprava byla rituálním obřadem, při kterém se z rozemletých surovin formovaly granule, tyčinky nebo kužely. Většina ostatních vonných surovin se do Číny dovážela, zejména z arabských zemí.
Okolo roku 2 800 př. n. l. zapsali klínovým písmem na hliněné tabulky dávní Sumerové tajemství výroby voňavých látek. Aromatické směsi si vtírali do svých bohatých vlasů nevyjímaje ostatní části těla. Masírováním si aplikovali voňavou substanci do pokožky na rukou a nohou. K dosažení maximálního uvolnění jim sloužilo kadidlo, ze kterého se linula vůně omamného cedru.
Prvním výrobcem parfémů, o němž existují historické záznamy, byla mezopotámská chemička a lékárna Tapputi, o níž se zmiňuje klínopisná tabulka z období 2 000 let př. n. l. Z té doby pocházejí vůbec nejstarší dochované parfémy na světě, které se podařilo objevit v Pyrgi na Kypru, kde byly kromě parfémů odhaleny i destilační přístroje a flakony. Složkami tehdejších voňavek byly podle následného rozboru byliny, pryskyřice a koření.
Ve starověkém Řecku se před více než 2 500 lety výrobou vonných směsí a parfémů zabývaly převážně ženy. Řekové uctívali mnoho bohů a bohyň, kterým se jako oběť zapalovalo olibanum a další vonné pryskyřice. Žádný obřad se neobešel bez vonných olejů – nejčastěji růžového, ale macerovaly se také lilie, kosatce, levandule, majoránka, myrta a pískavice. Zvláštní oblibě se těšily fialky, kterými se zdobila i lůžka nevěst. Hostiny byly skvělou příležitostí, jak se pochlubit s novými vůněmi. Během hodování byly ze zlatých flakonů na hosty rozprašovány vonné květy, nad hlavami létali holubi, kteří byli vykoupáni ve voňavkách, a chodili tu psi, jejichž tlapy byly namočeny do aromatických olejů, aby za sebou zanechávaly voňavé stopy. Řekové používali mnoho vůní pro svou vlastní hygienu, jelikož kultuře těla věnovali velkou pozornost. Pro každou část těla existoval jiný přípravek, např. paže měly vonět po mátě, vlasy a řasy po majoránce, krk a hruď po fialkách, kolena se potírala výluhem z rozdrcené mateřídoušky. Do této doby datujeme také vznik prvních značkových kosmetických výrobků, jelikož athénský občan Megallos se zabýval výrobou vonných směsí a prodával je pod svou značkou Megallium.
Aromatické esence nerozlučně patří k antickému Římu. Růže na výrobu vonných směsí, které používaly římské kurtizány, se dovážely z dnešní Libye, fialky z Atén a čajové růže z Egypta. „Vonné látky jsou účinné afrodiziakum”, vysvětlovala zkušená nevěstka začátečnicím.
K jednomu z nejdůležitějších pokroků výroby parfémů došlo ve středověku, kdy Arabové vyvinuli techniku destilace rostlin ve velkém. Rozsáhlé perské oblasti sloužily k pěstování růží na obrovských polích, tyto růže se staly zdrojem růžového oleje a Bagdád se stal městem vůní. Bylo také objeveno velké množství voňavých rostlin a pižmo, které se míchalo do malty připravované ke stavbě mešit a nových paláců. Celá století byla výroba parfémů uměním Arabů, teprve křižácká vojska, která se vracela ze svých levantských tažení, s sebou přinášela v zavazadlech nádherné voňavé směsi – dárky pro své ženy a milenky. Tím se probudil velký zájem o parfémy.
Ve středověku byly parfémy určeny hlavně bohatším vrstvám, pro spodinu bylo používání látky překrývající tělesný pach příliš drahou záležitostí. Cena parfémů stoupala, ale i tak se těšila velké oblíbenosti, převážně u zámožných obchodníků v Benátkách, kam proudilio aromatické zboží z Východu. Obchod s přísadami do parfémů usnadňovaly již zmiňované vědecké pokusy Arabů – pomocí destilace bylo možné snadno do parfému přenášet látky v podobě výtažků. Navíc práci výrobců parfémů usnadňoval vynález aqua vitae – koncentrovaného alkoholu. Do střední Evropy se používání parfémů dostalo ve 14. století. První moderní parfém vznikl v Uhersku a byl vyroben na žádost královny Alžběty kolem roku 1370 z vonných olejů rozpuštěných v alkoholovém základě. „Budeme mu říkat Uherská voda“, rozhodla se panovnice. Jméno výrobce bohužel není dodnes známo. V jeho složení figuroval rozmarýn, tymián, v pozdějších recepturách najdeme i levanduli, mátu, šalvěj, majoránku, pomerančovou kůru nebo citron.
Nejdůležitější etapa evropského voňavkářství nastala v 16. století s příchodem Kateřiny Medicejské do Francie. Právě ona uvedla v Paříži parfémy jako módní novinku. Nejlepším místem, kde se daly parfémy koupit, bylo město Grasse v Provensálsku, ve kterém nechala Kateřina Medicejská postavit první chemickou laboratoř na výrobu parfémů, jelikož okolí tohoto města překypovalo levandulí a růžovými keři. Díky těmto obchodním aktivitám Grasse zbohatlo a svůj voňavkářský průmysl vedlo tak dobře, že se zanedlouho stalo hlavním městem parfémů na světě.
V Anglii se parfémům velmi dařilo v době Jindřicha VIII. (15. - 16. stol.) a jeho dcery Alžběty I. Ta dokonce vydala nařízení, aby se na všech veřejných místech rozprašovaly parfémy, protože nesnášela jakýkoliv zápach. Díky Alžbětě I. patří dodnes ke korunovačním obřadům britských králů pomazání ambrovými oleji z esence růžových květů a jasmínu. S rozmachem výroby parfémů v Evropě souvisí i rok 1656, kdy vznikl cech Rukavičkářů a parfumářů. I když se to na první pohled nezdá, tyto dvě věci spolu souvisejí. „Rukavice se musí navonět, aby se zamaskoval pach nedokonale zpracované kůže“, tvrdí odborníci. Dalším revolučním krokem ve vývoji parfémů bylo vytvoření kolínské vody - Eau de Cologne, která je pojmenována po místě svého vzniku, tedy po německém městě Kolín nad Rýnem. Jeho tvůrcem byl Ital Giovanni Maria Farina. Ten z Kolína v roce 1709 nadšeně psal svému bratrovi Giovannimu Battistovi: „Našel jsem vůni, která mi připomíná italské jarní ráno, horské narcisy, pomerančové květy krátce po dešti. Osvěžuje mě, posiluje mé smysly a moji fantasii.” Nejslavnější kolínská voda nese označení 4711. Eau de Cologne má osvěžující recepturu (směs rozmarýnu, neroli, bergamotu a citrónu) používanou v různých koncentracích. Měla široké použití - např. do vodní lázně, jako ústní voda na cukr, na obklady či klystýr atd. Později také parfémy dostaly svůj obal v hruškovitém tvaru lahve. V roce 1765 byla ve Francii otevřena první továrna na výrobu flakónů.
Největší obliby dosáhly parfémy na dvoře francouzského krále Ludvíka XV. okolo roku 1750. Zvláště jeho milenka, madame de Pompadour, si je objednávala po litrech a utrácela ročně za parfémy a kosmetiku půl milionu franků – investovala hlavně do květinových vůní. I král ale trpěl podobnou megalomanií. „Chci, aby mé komnaty voněly každý den jinak“, tak zní jeho zbožné přání, které se jeho služebníci snažili horko těžko splnit. Podobně to vypadalo i za Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty. Ta měla dokonce svého královského dvorního parfuméra Jeanna-Louise Fargeona. Používání parfémů ve Francii stabilně rostlo a na dvoře krále Ludvíka XV. byl dokonce jmenován parfémový soud. Ten určoval, který parfém bude použit na denní a noční nošení, ale také který parfém bude určen na kůži, oděv, nábytek či do ventilace. Versailles se v té době přezdívalo parfémový dvůr.
„Neustále jsou cítit“, rozčiluje se císař Napoleon na přelomu 18. století, když každý den spotřeboval jednu až dvě lahvičky speciální kolínské vody na své zapáchající vojenské boty. Jeho kolínská obsahovala hlavně vůni citronu a rozmarýnu a říká se, že to bylo aroma doslova hypnotické. Císařovna Josefína však ve spotřebě parfémů svého muže hravě překonávala. Údajně voněla tak silně, že její budoár byl vůní cítit ještě 60 let po její smrti.
V 19. století byly vyrobeny první umělé vonné látky a výrobci parfémů již nebyli odkázáni jen na přírodní ingredience. Prvním parfémem, který kombinuje výtažky z rostlin a chemické esence, byl pravděpodobně Jicky od parfuméra Aime Guerlaina z roku 1889. S vývojem syntetických produktů, s jejichž pomocí se daly vyrábět skvělé vůně ve velkém, se museli i parfuméři naučit hodně o chemii, aby byli schopní takové produkty úspěšně vytvořit. Zároveň v té době nastala masová výroba konfekčních oděvů, a tím výroba parfémů dostala zelenou. Krejčí Paul Poiret první pochopil, že dobře oblečená žena je také voňavá žena a parfém jí dodá půvab. Jean Patou reagoval podobně, podle něj byl parfém jeden z nejdůležitějších doplňků dámských šatů. Zpočátku přidávali krejčí, jako například Worth, malé flakonky parfémů jako pozornost, později začali parfémy ve svých závodech prodávat (například Lavin). Brzy tyto krejčovské závody zjistily, že vydělají víc na parfémech než na šatech.
Dnes přidává krejčí nebo švadlena ke své dobré pověsti ještě značkový parfém, zatímco slavné krejčovské salóny jako Dior, Givenchy nebo Yves St. Laurent mají vysoké zisky z úspěšných parfémů. Líheň ingrediencí pro výrobu parfémů je nadále oblast Grasse na jihovýchodě Francie, kde se stále ve velkém pěstují aromatické byliny pro tento průmysl. Dodnes je Francie centrem evropského parfémového designu i obchodu. Podstata výroby parfémů se v průběhu let mnoho nezměnila, rozdíl je především ve vybavení. Celý výrobní proces se pohybuje na pomezí vědy a umění, od extrakce přes destilaci až po závěrečnou mixáž jednotlivých vůní. V roce 1921 Gabrielle Chanel založila svoji vlastní značku parfému, na které s ní spolupracoval Ernest Beaux. Gabrielle pojmenovala parfém Chanel No. 5, protože to byl pátý v řadě parfémů od Ernesta Beauxe. I Chanel No. 5 vznikl v Grasse. Beauxe byl navíc první, kdo začal při výrobě používat aldehydy (pro zvýraznění květinových vůní). V roce 1950 se objevilo na trhu obrovské množství nových parfémů od francouzských návrhářů a luxusních značek: Christian Dior, Nina Ricci, Pierre Balmain a další.
Trend a popularita parfému je i dnes obrovská. V současné době existuje více než 30 000 designérů parfému na celosvětovém trhu a parfémové odvětví prochází mnoha změnami v technice, materiálu a stylu.
